MYSLÍM SI

Něco o sobě říci

15. srpna 2010 v 2:13 | Ero Michi
Ani nevím, proč jsem se dopracovala právě k takovému článku.
Nějaký ten blog vlastním již bezmála pořádných pár roků, tento přesně 9 měsíců a nikdy jsem neměla větší potřebu tu o sobě sdělovat podrobnosti.
To ovšem nemám v úmyslu ani nyní.
Pouze si říkám, že by bylo možná dobré říci o sobě pár základních informací...
foxi-hole.blog.czCelý svůj život vyrůstám v místě, které mi svým ubohým počtem obyvatel dalo zakusit spoustu užitečných věcí do budoucnosti a z velké části se podílelo na tvarování mé spletité osobnosti.
Prošla jsem velkou spoustou lidských krutostí, jež mě poučily o tvrdém životě za hranicemi dětství a na vlastní kůži jsem poznala, jaké to je ztratit to nejcennější.
V rodině zastávám pozici prostřední. Už od dětství, k mému nepochopení, na mne všichni kladli svá očekávání a nároky. Ač mnohdy nesplnitelné pro osobu na takové pozici či právě v tom období, pro mne s výzvou do budoucnosti a podpory mé cílevědomosti. Snad proto, že se starší sourozenec nedá přirovnat ke zcela zdravým a mladší je z melancholie usazené v rodičovských srdcí vyvarován takovým dispozicím, bylo očekávání upřeno jen k jednomu dítěti.
Nutno říci, že ne vždy jsem dokázala být tím, koho s takovou mermomocí chtěli.
Za svůj ne příliš dlouhý, ale v kulatinách se vyznačující a tedy již nelze zanedbatelný život, jsem nadělala rozsáhlou škálu chyb. Od nejmenších po ty rozsáhlejší. Pokaždé jsem si však spravedlivě popálila ošklivě prsty. Hloupě a naivně mě to však nedokázalo pokaždé odradit od jejich zopakování.
Zrodila jsem se jako druhé z nejtvrdohlavějších znamení, ačkoliv s vervou pokaždé tvrdím, že není tvrdohlavějšího stvoření. S tím se ruku v ruce ale vodí zaslepenost, kvůli které jsem nejednou bourala hlavou proti zdi. Sama sebe jsem tím přivedla do míst, které jsem nikdy nechtěla zažít a donutila se tak svůj největší strach uvést do reality.
Pro svou zatvrzelost jsem se nechala svést z cesty plánovanou lidmi v mém okolí a s paličatostí si přes moc chtěla vydupat cestu svou vlastní. Stala jsem se tak všemi opomíjeným člověkem, odsud snad začala pramenit nezmezná touha jednou dosáhnout uznání na poli, kde budu moci spoustu lidí oslovit způsobem, který možná i něco změní.
Velké sny malého stvoření, jež všichni dávno zatratili.
Přes zlomené nosy k neléčeným záchvatem zuřivosti, anorexii a následné radosti zdupané vlastním přičiněním.
I tak bych mohla otitulkovat poslední divoké a přitom tam poklidné roky.
Nepočítám se mezi blázny a mezi normální lidi už vůbec ne. Připadám si jako raritní uskupení nemožně se kloubících, protichůdných vlastností s potřebou den co den se navzájem horečně přebíjet a vítězit. Nepovažuji se za člověka se cnostnými vlastnostmi, stejně tak ani zcela zkaženými. Vnímám jen dvě poloviny, které se navzájem ovlivňují a v případě, že již žádná nemá síly, vpustí mezi sebe nouzové řešení.
Autohavárie před pár roky mi zajistila nejen bolestné zranění, ale s tím i dočasnou amnézii.
Nepatřím mezi nadšence stlačené chemie v malých prášcích, zanedbané pokyny lékaře mohou mít ale i nedozírné následky.
Ztracené roky života, nahrazené tmavými koutky v paměti, nejsou ničím, co bych si přála mít. Velmi často jsem již od té doby narazila na rozhořčené lidi, kteří ke mně měli nejedny výčitky, přesto jsem jim nemohla říci nic víc než "Promiňte, ale já si to skutečně nepamatuji."
Nejspíše nejedna zlost z nich byla oprávněným pocitem. Svých věčných chyb se nikdy nezbavím, omlouvala jsem se za svůj život ale již tolikrát i přes mojí nevinu, že po zbytek svého života odmítám vyslovit to jen jedinkrát bez vědomí skutečného pochybení.

Velkým milovníkem ryšavých stvoření s huňatými ocásky a kožíšky ostré barvy jsem už od útlého dětství, kdy jsem podle vyprávění svého milého strýce s naprostým nadšením ležela na břiše v bahně, rukami hrabala v prázdné noře a s jiskřícími oči přesvědčeně tvrdila, že to lišče prostě dostanu ven, schovám si jej do bundy a nikam je již nepustím.
Nebylo tam žádné lišče, nebylo tam vůbec nic kromě spousty hlíny a bláta všude kolem. Byl to však zlom pro chvíli, která určila mého nenahraditelného spojence mezi lidským a zvířecím světem v mém vnímání.
Svými oči vidím věci kolem sebe vždy otevřeným pohledem vycházejícím vstříc novým možnostem.
Nerada se omezuji jen na jeden pohled, hltavě sbírám názory všech a z nich si kombinacemi utvářím svůj vlastní, který obhajuji, ale nevnucuji druhým. Mé názory na spoustu věcí se ještě větší spoustě lidí obvykle nelíbí. Bývají příliš otevřené, přístupné svému okolí a volnomyšlenkářské, než aby naplnily očekávání zatvrzelých a o své pravdě přesvědčených naslouchačům.
Stejnou vášní, jako hodinové diskuze o věcech nejrůznějších, jsou pro mne příběhy.
Mám ráda jejich čtení či vyprávění, velmi ráda takovým příběhům přihlížím. Ze všeho nejvíce však miluji jejich psaní, leč píšu naopak co možná nejomezeněji. Téměř pokaždé, ať vezmu již pero a papír s linkami či pastelku s prázdnými listy, zmocní se mě protivný pocit nedokonalosti a ubližování, které svým dílům poskytuji.
Šílené nebo plné ubohosti, stalo se to pro mne znakem výstrahy.
I přes smůlu lepící sem i stále na paty si připadám jako člověk docela šťastný, nabitý optimistickými myšlenkami a neskonale flegmatický.
Mám škodolibé potěšení, když mě lidé pořádně neznají, často tak slýchám přirovnání k hádance či zabedněnci, popřípadě k čirému kameni ze zmrzlé vody. Všechna ta oslovení však přijímám s otevřenou náručí.

V mé mysli čím více jmen a oslovení, tím více možností, jak zapůsobit a zanechat po sobě vzpomínku.

Ero Michi
foxi-hole.blog.cz
P.S. Sobecky tak s potěšením mnohokrát tvrdím, že vím, jak se druzí cítí...

Anime = Diskriminace , Anime = Tolerance

3. srpna 2010 v 20:16 | Ero Michi
Pokud existuje nějaká věc, kterou o Japonsku téměř všichni vědí a není to fakt, že japonci jsou šikmoocí nebo naprostí workoholici, je to právě vědomost o tom, že něco jako je anime a manga je právě výtvorem jejich práce a kulturním bohatstvím...

Ne.
Skutečně nemá smysl rozepisovat se tu o vzniku, vývoji nebo druzích anime, která existují. Možná má ale smysl snažit se některým lidem vysvětlit, proč má pro japonské obyvatele takový význam a hlavně "proč" má význam pro nás.

Nemohu říci, zda se na to koukám ze stejné perspektivi jako všichni ostatní fanoušci a přívrženci, je to však můj názor a pevně věřím, že tento důvod je i důvodem pravých, nefalšovaných otaku.
Pokud jse někdy anime viděli nebo o něm alespoň četli, zřejmě jste se dozvěděli pár základních informací. A tím nemyslím, že postavy mají velké oči, ostré rysy a všebarevné účesy. Nemyslím tím ani žánr, ať už byl pro děti, pro dospělé, pro zvrhlé nebo pro masochysty.
Co mám na mysli je příběh. Příběh, který ta anime měli.
Ať už se budeme bavit o jakémkoliv anime s jakýmkoliv příběhem, povšimnete si jedné věci.
V každém příběhu je vše možné.
Jak to myslím?
Jednoduše.
Neexistuje anime, pro nějž by byl obsah jeho příběhu nereálný. Mohou to být bohové, mohou to být mluvící domácí mazlíčci, mohou to být andělé či mimozemšťani, můžou to být ale i gayové a lesbičky, incestní vztahy a vztahy mezi žáky a profesory. Je jedno, o čem to je. Důležité je, že je to přirozené. Pro to anime je to přirozené, protože to je jeho příběh.
A právě tak je to přirozené i pro ty, kteří se na to dívají.

Nechci tu tvrdit, že jsou otaku zvrhlí, perverzní, nenormální nebo úchylní, či rovnou pomatení. Nejsou a nejspíše nikdy nebyli ani nebudou.
Celé je to pouze o porozumění.
Ti, kteří se na anime dívají. Ti, kteří jeho příběhům rozumí. Ti, kteří to akceptují. Ti, kteří vás pro nic z toho neodsoudí.
To jsou otaku a to jsou praví fanoušci.

Dlouhou dobu se na tomhle světě potýkám s diskriminací, ponižováním a utlačováním mezi lidmi.
Nenávidím rasistické propagandy, nechápu vzájemné napadání se kvůli odlišným názorům, nesnáším utlačování těch, kteří jsou jiní.
Nikdy jsem však neviděla nic, co by to mohlo skutečně změnit. Až do doby, než jsem se dostala k anime.
Ačkoliv se i mezi lidmi, kteří anime akceptují, nejspíše pohybují pokrytečtí, sobečtí a zlí lidé, pokud se ocitnete v otaku komunitě, setkáte se s jednou dokonalou, skvělou a na světě tolik chybějící věcí.
S tolerancí.
Můžete být barvy jiné pleti, můžete být homosexuálně zaměření, můžete mít tajný vztah s někým, proti komu stojí zákoník a oni vás přesto neodsoudí. Nebudou se na vás dívat zrkze prsty a nejspíše si vaší "odlišnosti" ani nevšimnou.
Proč?
Protože tomu rozumí. Chápou to a přijde jim to normální. V anime to je normální. Může to být normální tedy i mezi námi.

Jak již ale zůstává pravdou, za svou loajalitu a otevřenost jsou sami utlačováni.
Myslím, že bez toho by ani nebyli takovými, jacími jsou.

Co pro mne tedy anime je?
Je to diskriminace na jedné a tolerance na druhé straně.
Rovnoprávná výměna mezi členy komunity a okolním světem, i když naprosto nepochopitelná.
 A proč s ním ráda žiji?
Protože je to první velký krok ke vzájemnému porozumění si.

Ero Michi
foxi-hole.blog.cz

Nesnáším, Miluji, Chci

28. července 2010 v 13:33 | Ero Michi
foxi-hole.blog.cz
1. Nesnáším tzv. rodiče, kteří svým dětem nedokáží poskytnout ani ty nejzákladnější prostředky.
Sobeckost se prolíná s pitomostí. Jinak by nebylo možné, aby tací lidé na svět nějaké dítě vůbec přivedli.

2. Nesnáším pokrytce maskující se za věčným přátelstvím.
Je to jako přihlížet groteskní komedii o lidech, kteří jsou ke konci svými kopiemi z přičinění jednoho z nich.

3. Nesnáším neschopnost mít vlastní názory či styl.
Den co den vídat stále ty samé věci a druhy je stejně ubíjející jako sledovat tupé přikyvování.

4. Nesnáším všechny ty stejně vypadající slečny s našpulenými rty, schovávající své přirozené líčení za obrovskými brýlemi s kulatými černými obroučky a se hranou ledabylou elegancí natažené v těsných riflích doplněné o pruhovaná trička ze 60. let, kterým má podporu tvořit přívěsek o délce minimálně pod prsa v kombinaci s plátěnými teniskami, k čemuž celý outfit korunuje velká kožená taška v barvě rozlitého mocca shaku. Kdyby byl alespoň účes tvořený z velkých vln a volného uzlu pod uchem něčím originálním, dalo by se k tomu přihlížet.
Móda je rozhodně fajn, ale vidět lacinou kopiji při každém druhém mrknutí člověka rychle znechutí.

5. Nesnáším všechny ty na chlup podobné blogy s černobílým designem, šelmým vzorem v pozadí a spoustou "novinových" výstřižků, které se prolínají s anglickým textem článků.
Nejspíše bych spočítala na prstech jedné ruky, kolik z těch lidí skutečně začne uprostřed rozhovoru při změně téma mluvit jiným jazykem a chlubit se dvaceti stránkovými novinami.

6. Nesnáším idioty, kteří nechápou ani základní význam slova jako je respektování nebo osobní věc.
Všechny ty posměšné připomínky bych přinejlepším trestala setinovým skalpováním důležitého svalu v ústech.

7. Nesnáším vlastní neschopnost plnit si své sny.
Nejspíše by se lidské slabosti daly kompletně zařadit pod nadřazené slovo "Osobní omezenost".

8. Nesnáším kávu, čokoládu a cigaretový kouř.
Ani po jednom mi není nikdy dobře, přitom mi to dává pocit, že jsem vyvrhel, když nepatřím do zbylých 90% procent závislích alespoň na jednom z nich.

9. Nesnáším hejna much a podobně obtížných hmyzáků.
Je to jako jedno velké stádo bacilů.

10. Nesnáším své hojné vypadávání vlasů, které zůstávají kdekoliv se hnu.
Hustá hříva může být skvělá, neustálé obměňování ale není žádná sláva.

foxi-hole.blog.cz
1. Miluju sezení v knihovně na zemi a očima prohledávajíc zajímavé stránky v různě vypadajících výtiscích.

2. Miluju, když si natáhnu hopařské kalhoty, přidám tričko s potiskem metalové kapely, celé to završím vysokými botkami se svým mafiánským kloboukem na hlavě a sleduji všechny ty šokované pohledy. Je to pro mě vrchol módy ♥

3. Miluju barevnost v japonských ulicích! Je to jedno z mála míst, kde zaniká tmavá všednost a nastává pastva pro oči.

4. Miluju dlouhé hodiny prosezené nad fillerováním a psaním.

5. Miluju prosvětlené byty a domy se spoustou místa a barevných věcí.

6. Miluju svoje upatlané ruce od tužky, propisky a barviček, když maluji.

7. Miluju hodiny strávené v papírnictví, kde mají nepřeberné množství bloků, zápisníků, propisek a barviček ke kochání.

8. Miluju společné večery strávené s přáteli v příjemném duchu, ať už děláme cokoliv.

9. Miluju svou rozsáhlou fantazii, která mě dost často znechutí i zděsí.

10. Miluju měkké kožíšky i hladké pokožky domácích, i volně pobíhajících mazlíčků.

foxi-hole.blog.cz
1. Chci mít velkou spoustu knih vyskládaných vedle sebe, i když vím, že je nikdy možná nebudu číst.
Pohled na barevné desky s odlišnými písmeny je tolik uklidňující.

2. Chci vidět českou módu na ulicích. Žádná ubohá snaha o přebírání všeho, co nám předhazují světové módní metropole. Jen práce českých hlav a české kultury v esteticko-kreativním cítění s vidinou velké budoucnosti.
Pro spoustu lidí nebude nikdy móda ničím významným. Ale my bychom se nemuseli tlačit do první řady s důkazy, jak jsme omezení na tomhle poli.

3. Chci strávit alespoň jeden měsíc cestováním po japonských zákoutích.
Neznám krásnější zemi se zajímavější kulturou.

4. Chci být dokonalou matkou pro svoje děti ♥
Není myslím krásnější pocit než vědomí, že vás vaše děti milují.

5. Chci, aby o mně jednou všichni věděli!
Ale jenom ti, na kterých mi záleží.

6. Chci být dobrým přítelem pro své kamarády.
Jsou jedním z nejduležitěch věcí v mém životě.

7. Chci být alespoň pro jednoho člověka na světě tím prvním.
Na druhořadosti není nic špatné, jen dobré to taky není.

8. Chci přestat dělat všechny ty pravopisné chyby :D
Prznění češtiny se mi krajně hnusí.

9. Chci být dobrá ve spoustě věcí.
Nenáročnost mi je i není vlastní, vystačím si tak i s jednou z nich.

10. Chci ze všeho nejvíc světový mír! :D

Protože ...

12. července 2010 v 20:04 | Ero Michi
Ke spoustě věcí se nevyjadřuju.
Ke spoustě věcí nemám co říct.
U spousty věcí nevím, co si myslet.
U spousty věcí nevím, co cítit.

... Neznamená to ještě, že jsem bez názoru, bez citu, bez porozumění a zcela nerozhodná.

Všichni utíkají ...

5. července 2010 v 13:49 | Ero Michi
Někomu věříte a on vás zradí.

Říkám si, že by to mělo být trestné nebo zakázané, o to více by se to ale nejspíše dělo.
Nikdy nepochopím, proč lidé, kteří nejprve k něčemu ochotně svolí, od toho ještě rychleji utečou.
Kolik tu bylo společných povídek, kolik tu bylo společných blogů, kolik tu bylo přátelství a spolupráce, kolik tu bylo nerozlučných dvojic i početnějších skupin.
A kde jsou teď?
Dříve nebo později se vždycky jeden trhne a je už jen otázkou času, kdy to udělá další.
Připomíná mi to davovou histerii. Jeden to udělá a najednou se z toho stane hit, který musí udělat všichni.
Copak jste se ještě nepoučili?
Být zklamáním pro lidi, kteří vám věřili, skutečně není něco, na co by jste mohli být hrdí. jen idiot a naprostý pokritec by z něčeh otakového mohl mít příjemné pocity.
Myslím, že můžu s čistým svědomím říci, že jen jednou v životě jsem byla tím, kdo někoho skutečně zklamal. Až do té doby jsem se toho nesmírně bála, snad to byl i můj největší vnitřní strach a ten pocit zoufalství, když mi ten člověk řekl, jak moc jsem ho zklamala, asi nikdy nezapomenu.
Proč lidé chtějí být mrchy?
Opravdu si nemyslím, že by to byla věc, u které by se lidé měli prát o vrchní příčky.
Spousta lidí mě už nazvala mrchou a v některých věcech mrcha skutečně jsem. Nemusela jsem za to ale nikdy stydět, protože nejsem pokritec. Neubližuji lidem tím, že se chovám jako mrcha. Naopak. Snažím se jím tím něco ukázat a pomoci jim.
Spousta lidí je i v dnešní době naivní. Nevím proč. I já jsem ale v některýc hvěcech stále naivní.
Uráží mě to, ale je to mojí součástí. Nezlobí mse proto, když se někdo stane mrchou a ukáže mi, jak naivní jsem v tomhle ohledu byla. Pokud ale je někdo mrchou jenom proto, aby mohl ubližovat a dosáhl svých cílů, není to člověk, ale odpad.

Roztrhl se pytel

25. června 2010 v 19:55 | Ero Michi
Všiml si i někdo jiný, jakou mánii momentálně zažívá upírská tématika?
Pokud nahlédnete do knihkupectví, letáků či na internet, všude budete narážet na stále nové a nové výtisky románů, jejichž hlavním tématem jsou nemrtví.
Fajn, já osobně mám ráda upíry a Dracula od Brama Stockera patří mezi mé nejoblíbenější knihy, ovšem absolutně nesnáším pokusy tzv. "pisálků", kteří se snaží vytěžit co možná nejvíce z momentální davové hysterie.
Samozřejmě. Je to běžný postup na trhu a marketing, nikterak tomu ale na literárním poli nefandím. Stále totiž zastávám názor, že co se týče knih, měly by být hlavně kvalitní a ne kvantitní.
.
S. Meyer
foxi-hole.blog.cz
Momentální davové šílenství rozpoutala sága Twilight která se během krátké doby stala přímo posedlostí tisícovky lidí.
Sama jsem dosud nepocítila potřebu po některé z těchto knih sáhnout a přečíst si jí, ačkoliv ze zdvořilosti jsem alespoň nahlédla, abych mohla případně posoudit spisovatelčin um. Musím uznat, že má cit pro popisování, což si na ní cením. Je příjemné, když někdo umí nabídnout nenásilnou formou popis okolních věcí či lidí, i když v některých místech, co jsem zahlédla, to někdy až přeháněla.
Nicméně kromě docela pohodlného způsobu čtení jsem na knize neshledala žádné další vodítko, proč by mě to mělo nějak více zajímat.
Film jsem viděla pouze první a žádné velké nadšení jsem z něho nepocítila. Herecké obsazení sice špatné nebylo a herecké výkony mi přišly na poměrně solidní úrovni, pro mé zaujetí ale chyběl řádný příběh či děj, který se ve Twilight nenachází. A protože nejsem duše s romantickým zaměřením, tudíž mi červené knihovny a podobné věci nic neříkají, není pro mne tohle nejvhodnější čtení.
.
L. J. Smith
foxi-hole.blog.cz
Nejsem si jistá, jak přesně si tahle série upírských knížek stojí. Jediné, co o tom vlastně vím je pouze to, že jsem z nich přečetla ještě méně než ze ságy Twilight.
Tedy lépe řečeno, přečetla jsem jen to, co jsem stihla v knihkupectví při prohlížení a pro mou osobu to bylo ještě větší zklamání než při nahlížení do knihy Stmívání.
Čtení knihy psané formou deníku mi nikdy nebylo příliš sympatické, tedy až na původního Draculu, který byl popisován způsobem, který mi více připomínal četbu dlouhých spisů nebo dopisů než klasické deníkové zápisky. Upírské deníky jsou však psány přímo typicky, jak lze u deníku čekat, a tak jediné uznání, které u mne spisovatelka získala, byla věrohodnost zápisků, které svým slohovým zpracováním a myšlenkami perfektně odpovídají psychice a inteligenci náctileté dívky.
.
C. Gray
foxi-hole.blog.cz
O existenci této ságy jsem neměla ani ponětí, dokud jsem nenahlédla do prospektu svého oblíbeného knihkupectví.
Kniha mi nebyla povědomá ničím, díky zveřejněné ukázce jsem si mohla ale kousek přečíst. Přiznávám, že se čtou kapitoly docela dobře, spisovatelka má pro psaní poměrně cit, i když nic přeborného to není a v paměti by mi nejspíše dlouho neutkvělo. Příběh ságy také není nejstrašnější, o originalitě se však nedá příliš mluvit. Je to další z typických románů psaný hlavně pro dívky, které milují láskou a útrapami zkoušené páry, jež k sobě podle zákona přírody nepatří.
.
R. Mead
foxi-hole.blog.cz
Podle informací se tato serie údajně líbí spoustě lidí více než Twilight sága. Popravdě nemohu soudit, jestli oprávněně či nikoliv, protože neznám obsah knih ani příběhu. Jediné, co o Vampýrské akademii vím je, že styl psaní její autorky se mi příliš nelíbí.
Není to zcela špatné, kniha se mi ale nečte sama, což pro mne nikdy neznamená to nejlepší počtení. Snad by to náplň příběhu dokázala zachránit, protože o ní ale nic nevím a k momentálním příběhům s upírskou tématikou přistupuji se značnou skepsí, dost o tom pochybuju.
Něco ale na knihách nejspíše bude, pokud mají mezi čtenáři v zahraničí takový úspěch.
.
P. C. Casto
foxi-hole.blog.cz
Je to jediná sága ze všech zmíněných, která mi už od přečtení obsahu byla krajně nesympatická.
Nahlédla jsem ale při procházení kolem alespoň na zadní stranu, kde se nacházela krátká ukázka ze knihy. Nezaujal mě ani styl, kterým spisovatelka se svou dcerou daly a dávají zdlouhavou ságu dohromady, Škola noci mě tak zanechala zcela chladnou ve všech směrech mého mínění o kvalitním počtení.
Údajně ale Škola noci patří do upírské rodiny knih, které v zahraničí slaví velký úspěch. Na několika místech snad dokonce předčilo i Twilight, příliš mě to ale nepřekvapuje.
.
Ať už je některá seire lepší či horší, podle mne jde jen o přebíjení jedné upírské povídky druhou, která získá větší množství fanoušků a stane se slavnější.
Je to stejné jako s jakýmkoliv jiným produktem, který se dostane na trh a slaví úspěchy. Každý se pokouší trhnout co nejvíce dříve, než opadne zájem a lidé ho stočí jiným směrem.
Příliš nepředpokládám, že kterákoliv z těchto upířin předčí slávu Twilight, i když bude sebelepší. Jednoduše tu platí pravidlo, že kdo se proslaví první, drží se na vrcholu celou dobu trvajícího šílenství, dokud neupadne a za čas jej nerozpoutá někdo další.

Revoluce!

12. dubna 2010 v 14:24 | Ero Michi
Taky Vám ty kočičky nahoře přijdou víc sexy než ty holátka dole?
aneb
Revoluce na přehlídkových molech je už potřeba! (rock)

foxi-hole.blog.cz

Tak kruté ...

8. dubna 2010 v 22:01 | Ero Michi
Dívat se, jak jiní touží po tom, co jsi sám měl.
Dívat se, jak jiní sní o tom, co jsi sám měl možnost prožít.
Dívat se, jak jiní pláčí pro to, co jsi dobrovolně opustil.
Dívat se, jak jiní mají stejnou možnost získat to a sobecky jim to nechtít dopřát.

Krutost.
 
 

Reklama