Něco o sobě říci

15. srpna 2010 v 2:13 | Ero Michi |  MYSLÍM SI
Ani nevím, proč jsem se dopracovala právě k takovému článku.
Nějaký ten blog vlastním již bezmála pořádných pár roků, tento přesně 9 měsíců a nikdy jsem neměla větší potřebu tu o sobě sdělovat podrobnosti.
To ovšem nemám v úmyslu ani nyní.
Pouze si říkám, že by bylo možná dobré říci o sobě pár základních informací...
foxi-hole.blog.czCelý svůj život vyrůstám v místě, které mi svým ubohým počtem obyvatel dalo zakusit spoustu užitečných věcí do budoucnosti a z velké části se podílelo na tvarování mé spletité osobnosti.
Prošla jsem velkou spoustou lidských krutostí, jež mě poučily o tvrdém životě za hranicemi dětství a na vlastní kůži jsem poznala, jaké to je ztratit to nejcennější.
V rodině zastávám pozici prostřední. Už od dětství, k mému nepochopení, na mne všichni kladli svá očekávání a nároky. Ač mnohdy nesplnitelné pro osobu na takové pozici či právě v tom období, pro mne s výzvou do budoucnosti a podpory mé cílevědomosti. Snad proto, že se starší sourozenec nedá přirovnat ke zcela zdravým a mladší je z melancholie usazené v rodičovských srdcí vyvarován takovým dispozicím, bylo očekávání upřeno jen k jednomu dítěti.
Nutno říci, že ne vždy jsem dokázala být tím, koho s takovou mermomocí chtěli.
Za svůj ne příliš dlouhý, ale v kulatinách se vyznačující a tedy již nelze zanedbatelný život, jsem nadělala rozsáhlou škálu chyb. Od nejmenších po ty rozsáhlejší. Pokaždé jsem si však spravedlivě popálila ošklivě prsty. Hloupě a naivně mě to však nedokázalo pokaždé odradit od jejich zopakování.
Zrodila jsem se jako druhé z nejtvrdohlavějších znamení, ačkoliv s vervou pokaždé tvrdím, že není tvrdohlavějšího stvoření. S tím se ruku v ruce ale vodí zaslepenost, kvůli které jsem nejednou bourala hlavou proti zdi. Sama sebe jsem tím přivedla do míst, které jsem nikdy nechtěla zažít a donutila se tak svůj největší strach uvést do reality.
Pro svou zatvrzelost jsem se nechala svést z cesty plánovanou lidmi v mém okolí a s paličatostí si přes moc chtěla vydupat cestu svou vlastní. Stala jsem se tak všemi opomíjeným člověkem, odsud snad začala pramenit nezmezná touha jednou dosáhnout uznání na poli, kde budu moci spoustu lidí oslovit způsobem, který možná i něco změní.
Velké sny malého stvoření, jež všichni dávno zatratili.
Přes zlomené nosy k neléčeným záchvatem zuřivosti, anorexii a následné radosti zdupané vlastním přičiněním.
I tak bych mohla otitulkovat poslední divoké a přitom tam poklidné roky.
Nepočítám se mezi blázny a mezi normální lidi už vůbec ne. Připadám si jako raritní uskupení nemožně se kloubících, protichůdných vlastností s potřebou den co den se navzájem horečně přebíjet a vítězit. Nepovažuji se za člověka se cnostnými vlastnostmi, stejně tak ani zcela zkaženými. Vnímám jen dvě poloviny, které se navzájem ovlivňují a v případě, že již žádná nemá síly, vpustí mezi sebe nouzové řešení.
Autohavárie před pár roky mi zajistila nejen bolestné zranění, ale s tím i dočasnou amnézii.
Nepatřím mezi nadšence stlačené chemie v malých prášcích, zanedbané pokyny lékaře mohou mít ale i nedozírné následky.
Ztracené roky života, nahrazené tmavými koutky v paměti, nejsou ničím, co bych si přála mít. Velmi často jsem již od té doby narazila na rozhořčené lidi, kteří ke mně měli nejedny výčitky, přesto jsem jim nemohla říci nic víc než "Promiňte, ale já si to skutečně nepamatuji."
Nejspíše nejedna zlost z nich byla oprávněným pocitem. Svých věčných chyb se nikdy nezbavím, omlouvala jsem se za svůj život ale již tolikrát i přes mojí nevinu, že po zbytek svého života odmítám vyslovit to jen jedinkrát bez vědomí skutečného pochybení.

Velkým milovníkem ryšavých stvoření s huňatými ocásky a kožíšky ostré barvy jsem už od útlého dětství, kdy jsem podle vyprávění svého milého strýce s naprostým nadšením ležela na břiše v bahně, rukami hrabala v prázdné noře a s jiskřícími oči přesvědčeně tvrdila, že to lišče prostě dostanu ven, schovám si jej do bundy a nikam je již nepustím.
Nebylo tam žádné lišče, nebylo tam vůbec nic kromě spousty hlíny a bláta všude kolem. Byl to však zlom pro chvíli, která určila mého nenahraditelného spojence mezi lidským a zvířecím světem v mém vnímání.
Svými oči vidím věci kolem sebe vždy otevřeným pohledem vycházejícím vstříc novým možnostem.
Nerada se omezuji jen na jeden pohled, hltavě sbírám názory všech a z nich si kombinacemi utvářím svůj vlastní, který obhajuji, ale nevnucuji druhým. Mé názory na spoustu věcí se ještě větší spoustě lidí obvykle nelíbí. Bývají příliš otevřené, přístupné svému okolí a volnomyšlenkářské, než aby naplnily očekávání zatvrzelých a o své pravdě přesvědčených naslouchačům.
Stejnou vášní, jako hodinové diskuze o věcech nejrůznějších, jsou pro mne příběhy.
Mám ráda jejich čtení či vyprávění, velmi ráda takovým příběhům přihlížím. Ze všeho nejvíce však miluji jejich psaní, leč píšu naopak co možná nejomezeněji. Téměř pokaždé, ať vezmu již pero a papír s linkami či pastelku s prázdnými listy, zmocní se mě protivný pocit nedokonalosti a ubližování, které svým dílům poskytuji.
Šílené nebo plné ubohosti, stalo se to pro mne znakem výstrahy.
I přes smůlu lepící sem i stále na paty si připadám jako člověk docela šťastný, nabitý optimistickými myšlenkami a neskonale flegmatický.
Mám škodolibé potěšení, když mě lidé pořádně neznají, často tak slýchám přirovnání k hádance či zabedněnci, popřípadě k čirému kameni ze zmrzlé vody. Všechna ta oslovení však přijímám s otevřenou náručí.

V mé mysli čím více jmen a oslovení, tím více možností, jak zapůsobit a zanechat po sobě vzpomínku.

Ero Michi
foxi-hole.blog.cz
P.S. Sobecky tak s potěšením mnohokrát tvrdím, že vím, jak se druzí cítí...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Syhý Syhý | E-mail | Web | 15. srpna 2010 v 23:02 | Reagovat

to je hezky napsaný ;o) hej, určitě piš, chce to ven ... držím palce.

2 foxi-hole foxi-hole | Web | 16. srpna 2010 v 23:33 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

3 KadetJaina KadetJaina | Web | 17. srpna 2010 v 6:42 | Reagovat

Jsi prostě člověk s charakterem, který se jen tak nevidí, a proto tě všichni máme sakra rádi :)

4 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 17. srpna 2010 v 9:18 | Reagovat

Je vidět, že sis taky prožila svoje. Ovšem je to tak úžasně napsané, že jsem to hltala slovo po slovu ^^

5 Polly Polly | Web | 17. srpna 2010 v 18:35 | Reagovat

neviem si predstavit, co by sa stalo, keby som zabudla na nieco dolezite v mojom zivote...stacilo mi, ze znama stratila 2 tyzdne svojho zivota, prave vtedy ked nastupila do novej prace a narobilo jej to riadne sokove stavy...
stalo by to za pribeh..
niekedy sa pohravam s myslienkou, ci by som, ak by som prisla o cast spomienok, po precitnuti, si znova oblubila ludi, ktorych mam rada, zamilovala sa do toho isteho cloveka, alebo nieco podobne...ak by som nevedela, co predchadzalo nasim vztahom...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama