Srpen 2010

Překvapení se živým bonusem na víc

30. srpna 2010 v 23:13 | Ero Michi |  MALOVÁNÍ
foxi-hole.blog.cz
Jak už jsem se zmiňovala někde ve článku předtím, ta černá věc, u které Kayen na fotce vpravo spí, je můj úplně první, kompletně ušitý a vycpaný polštářek :D
Trval mi přesně dva dny kvůli tomu šílenému obšívání, aby nebyly na berušce vidět stehy. Tady to sice neuvidíte, ale ten šílený stonkový steh bavlnkou tam vážně všude je! :D
Beruška po vycpání vatou sice už nevypadá jako berušku, ale s tím už nic neudělám. S trochou štěstí se o tom nedozví žádná další Slunéčka sedmitečná, která by to mohla považovat za urážku na cti, a nebudou na mne nikde po ulicích útočit :D

Co se týče černobarevnobílé věci na pravé straně, je to výtvor trvající asi jednu - možná dvě hodiny - v bytě, kde jsem byla týden se svými přáteli.
Je to jediný výtvor společně s doděláním ještě jednoho chibi obrázku, do kterého jsem se za tu dobu pustila :D Jedná se o demonstrativní ilustraci k SS.
Pokud se vám zdá podoba povědomá, není to žádná mýlka :D Nechala jsem se inspirovat tvarem a výrazností očí od jedné mé oblíbené anime postavy ^-^ Vlastně i ten culík nebude původní, ačkoliv zrovna nepramení od té stejné postavy :D


Láska jako trám

29. srpna 2010 v 21:42 | Ero Michi |  LÍBÍ SE MI
Velké, temně hnědé oči stále hledící na epicentra veškerého dění.
Drobný nosík se škrábajícím porostem a bělostné zuby za záštitou velké pusy.

A o kom, že je řeč?

O pohlaví pánském. Ovšem jeho zástupcem není nikdo jiný než čtyřnohý přítel, kterého jsem si svéhlavě pořídila ke svátku před pár dny ^-^
foxi-hole.blog.cz
Tenhle malý miláček, který je na nekvalitních, ale historicky jeho prvních fotografií, pochází z útulku, kde ho našli společně ještě se třemi sourozenečky v krabici pohozené v lese.
Rasa mi dosud není zcela známá, ačkoliv to vypadá jako boxer v mini vydání :D
Je to šestinedělní prcek, který naprosto zbožňuje zvířata a nové lidi. O to hůř se s nimi ale následně loučí. Stejně tak se může utlouci po mléčných výrobcích jako každý prcek a je to zaručený detektor potravy. Sotva se v dálce objeví někdo s byť jen malým kousíčkem něčeho jedlého, zbystří a žene si to 150 km/h k němu. Nutno dodat, že jeho brzdící a zatáčivé schopnosti jsou více než bídné. Rovnováha mu příliš ještě neříká, za to gravice s ním jde ruku v ruce :D
Velkou štěněčí vášní se m ustaly uši, nosy, brady, krky, prsty u nohou a kabely s provázky, které hryže s neskonalým vytrváním a co dělá ze všeho nejvíc je nerušené spaní, kdy se každých pět minut poposune za pomoci vojenského plížení o pár centimetrů vedle a procestuje tak celý okruh postele.

A jak se ten mazlík, přezdívaný Prdík, jmenuje?

Kayen

A tale of two sisters

19. srpna 2010 v 20:45 | Ero Michi |  FILMY
foxi-hole.blog.cz
KORE. NÁZEV: 장화, 홍련 (Janghwa, Hongryeon)
REŽIE: Ji-woon Kim
KAMERA: -
SCÉNÁŘ: Ji-woon Kim
PŘÍSTUPNO: 15+
HUDBA: -
STOPÁŽ: 115 min.
TITULKY/DABING: české titulky
ŽÁNR: drama / horor / thriller / psychologický
HRAJÍ: Im Soo Jung, Moon Geun-young, Yeom Jeong-ah, Kim Kap-su
HODNOCENÍ: 7 z 10

"Rodina je pronásledována tragickými úmrtími v rodině."

Jakmile dojde na asijské filmy, ke všemu pak horory, jsem rozhodně velkým nadšencem, který toho chce vidět co nejvíc.
Na tenhle film jsem narazila díky Polly, která na něj měla recenzi a samotný výčet mě zaujal stejně tak jako fakt, že je to z asijské výrobny. Mám ráda filmy veškerých žánrů z východní kultury, co se týká hororů, oceňuji na nich hlavně fakt, že jsou pojaty hlavně psychologicky a filmaři nemají potřebu prolít hektolitry umělé krve, aby dodali divákům pocit hrůzy. Ne jinak to bylo i u A tale of two sisters, který po celý čas sledování působí hlavně na vaši psychickou stránku a pro ty pátravé typy (jako jsem já), kteří musí zápletku pro dobrý pocit rozluštit dříve, než film skončí, je to u konce velké poučení, že stále existují možnosti, jak být originální a nenarvat do filmu děj, který už byl jinde.
Pro obdivovatele hororového žánru od asijských tvůrců mohu tento film vřele doporučit ke shlédnutí, i když se v první chvíli budete možná nudit.

A stejně dorostou!

19. srpna 2010 v 18:53 | Ero Michi |  DENÍČEK
Ať si říká, kdo chce, co chce, i když mi ty place odpadnou, zase dorostou :D

Nikdy by mě nenapadlo, jak velké zlo můžou ukrývat o jedno malé číslo menší botky. Uznávám, velké zlo!
Běhat v tom většinu dne po městě není nic úchvatného, sama svým palcům se divím, že už z nich neslezly nehty a nevolají na mě policii za týrání :D Bohudík, že už teď si mohou v pohodlí lebedit na svobodě.
Ačkoliv byl výlet do Prahy ne zcela naplňující, alespoň jsem splnila svou misi do knihovny a teď si v tašce hřeji Dějiny oblékání díl Japonsko >:DD Musím uznat, že se mi tak niha více než líbí, je tam opravdu velká spousta informací a já si uvědomuji, že mě to skutečně zajímá ne jen po stránce poblázněného člověka do asijské kultury, ale i z pohledu člověka studujícího v oboru. To mě samolibě velmi těší >:D
Ještě více mě však těší dva romány od J. Austenové- a ne, neptejte se mě, kdy se ze mě stal její skalní fanoušek, protože to sama nevím :D Nejsem zrovna typ čtoucí zamilvoané nebo romantické romány, ale ta žena uměla skutečně zaujmout a fascinuje mě, že i přes století, co jsou její díla stará, dokáží člověk ui dnes poskytnout velmi příjemné počtení ^-^
A aby toho nebylo málo, musím se prostě pochlubit s tím, že od včerejšího dne vyráběné překvapení se mi skutečně daří! >:D Je velká šance, že až bude hotové, vyfotím vám ho :D

Ero Michi 


A přeci jen...

16. srpna 2010 v 23:59 | Ero Michi |  LIŠTIČKY
... přátelství navždy.
foxi-hole.blog.cz
Tenhle obrázek jsem našla čirou náhodou, má pro mne však velké kouzlo ♥
Nevědomě vypovídá o jednom mém skutečném přátelství, kterého si velmi vážím...

Něco o sobě říci

15. srpna 2010 v 2:13 | Ero Michi |  MYSLÍM SI
Ani nevím, proč jsem se dopracovala právě k takovému článku.
Nějaký ten blog vlastním již bezmála pořádných pár roků, tento přesně 9 měsíců a nikdy jsem neměla větší potřebu tu o sobě sdělovat podrobnosti.
To ovšem nemám v úmyslu ani nyní.
Pouze si říkám, že by bylo možná dobré říci o sobě pár základních informací...
foxi-hole.blog.czCelý svůj život vyrůstám v místě, které mi svým ubohým počtem obyvatel dalo zakusit spoustu užitečných věcí do budoucnosti a z velké části se podílelo na tvarování mé spletité osobnosti.
Prošla jsem velkou spoustou lidských krutostí, jež mě poučily o tvrdém životě za hranicemi dětství a na vlastní kůži jsem poznala, jaké to je ztratit to nejcennější.
V rodině zastávám pozici prostřední. Už od dětství, k mému nepochopení, na mne všichni kladli svá očekávání a nároky. Ač mnohdy nesplnitelné pro osobu na takové pozici či právě v tom období, pro mne s výzvou do budoucnosti a podpory mé cílevědomosti. Snad proto, že se starší sourozenec nedá přirovnat ke zcela zdravým a mladší je z melancholie usazené v rodičovských srdcí vyvarován takovým dispozicím, bylo očekávání upřeno jen k jednomu dítěti.
Nutno říci, že ne vždy jsem dokázala být tím, koho s takovou mermomocí chtěli.
Za svůj ne příliš dlouhý, ale v kulatinách se vyznačující a tedy již nelze zanedbatelný život, jsem nadělala rozsáhlou škálu chyb. Od nejmenších po ty rozsáhlejší. Pokaždé jsem si však spravedlivě popálila ošklivě prsty. Hloupě a naivně mě to však nedokázalo pokaždé odradit od jejich zopakování.
Zrodila jsem se jako druhé z nejtvrdohlavějších znamení, ačkoliv s vervou pokaždé tvrdím, že není tvrdohlavějšího stvoření. S tím se ruku v ruce ale vodí zaslepenost, kvůli které jsem nejednou bourala hlavou proti zdi. Sama sebe jsem tím přivedla do míst, které jsem nikdy nechtěla zažít a donutila se tak svůj největší strach uvést do reality.
Pro svou zatvrzelost jsem se nechala svést z cesty plánovanou lidmi v mém okolí a s paličatostí si přes moc chtěla vydupat cestu svou vlastní. Stala jsem se tak všemi opomíjeným člověkem, odsud snad začala pramenit nezmezná touha jednou dosáhnout uznání na poli, kde budu moci spoustu lidí oslovit způsobem, který možná i něco změní.
Velké sny malého stvoření, jež všichni dávno zatratili.
Přes zlomené nosy k neléčeným záchvatem zuřivosti, anorexii a následné radosti zdupané vlastním přičiněním.
I tak bych mohla otitulkovat poslední divoké a přitom tam poklidné roky.
Nepočítám se mezi blázny a mezi normální lidi už vůbec ne. Připadám si jako raritní uskupení nemožně se kloubících, protichůdných vlastností s potřebou den co den se navzájem horečně přebíjet a vítězit. Nepovažuji se za člověka se cnostnými vlastnostmi, stejně tak ani zcela zkaženými. Vnímám jen dvě poloviny, které se navzájem ovlivňují a v případě, že již žádná nemá síly, vpustí mezi sebe nouzové řešení.
Autohavárie před pár roky mi zajistila nejen bolestné zranění, ale s tím i dočasnou amnézii.
Nepatřím mezi nadšence stlačené chemie v malých prášcích, zanedbané pokyny lékaře mohou mít ale i nedozírné následky.
Ztracené roky života, nahrazené tmavými koutky v paměti, nejsou ničím, co bych si přála mít. Velmi často jsem již od té doby narazila na rozhořčené lidi, kteří ke mně měli nejedny výčitky, přesto jsem jim nemohla říci nic víc než "Promiňte, ale já si to skutečně nepamatuji."
Nejspíše nejedna zlost z nich byla oprávněným pocitem. Svých věčných chyb se nikdy nezbavím, omlouvala jsem se za svůj život ale již tolikrát i přes mojí nevinu, že po zbytek svého života odmítám vyslovit to jen jedinkrát bez vědomí skutečného pochybení.

Velkým milovníkem ryšavých stvoření s huňatými ocásky a kožíšky ostré barvy jsem už od útlého dětství, kdy jsem podle vyprávění svého milého strýce s naprostým nadšením ležela na břiše v bahně, rukami hrabala v prázdné noře a s jiskřícími oči přesvědčeně tvrdila, že to lišče prostě dostanu ven, schovám si jej do bundy a nikam je již nepustím.
Nebylo tam žádné lišče, nebylo tam vůbec nic kromě spousty hlíny a bláta všude kolem. Byl to však zlom pro chvíli, která určila mého nenahraditelného spojence mezi lidským a zvířecím světem v mém vnímání.
Svými oči vidím věci kolem sebe vždy otevřeným pohledem vycházejícím vstříc novým možnostem.
Nerada se omezuji jen na jeden pohled, hltavě sbírám názory všech a z nich si kombinacemi utvářím svůj vlastní, který obhajuji, ale nevnucuji druhým. Mé názory na spoustu věcí se ještě větší spoustě lidí obvykle nelíbí. Bývají příliš otevřené, přístupné svému okolí a volnomyšlenkářské, než aby naplnily očekávání zatvrzelých a o své pravdě přesvědčených naslouchačům.
Stejnou vášní, jako hodinové diskuze o věcech nejrůznějších, jsou pro mne příběhy.
Mám ráda jejich čtení či vyprávění, velmi ráda takovým příběhům přihlížím. Ze všeho nejvíce však miluji jejich psaní, leč píšu naopak co možná nejomezeněji. Téměř pokaždé, ať vezmu již pero a papír s linkami či pastelku s prázdnými listy, zmocní se mě protivný pocit nedokonalosti a ubližování, které svým dílům poskytuji.
Šílené nebo plné ubohosti, stalo se to pro mne znakem výstrahy.
I přes smůlu lepící sem i stále na paty si připadám jako člověk docela šťastný, nabitý optimistickými myšlenkami a neskonale flegmatický.
Mám škodolibé potěšení, když mě lidé pořádně neznají, často tak slýchám přirovnání k hádance či zabedněnci, popřípadě k čirému kameni ze zmrzlé vody. Všechna ta oslovení však přijímám s otevřenou náručí.

V mé mysli čím více jmen a oslovení, tím více možností, jak zapůsobit a zanechat po sobě vzpomínku.

Ero Michi
foxi-hole.blog.cz
P.S. Sobecky tak s potěšením mnohokrát tvrdím, že vím, jak se druzí cítí...

Deštík a perné dny k tomu

12. srpna 2010 v 19:21 | Ero Michi |  DENÍČEK
Nikdy na sebe nepřestanu být naštvaná, že jsem tak neschopná dokopat se k takovým akcím dřív než dva týdny před koncem prázdnin. A ke všemu, když příští týden odjíždím :D

Už delší dobu si dělám zápisky, abych měla přehled o pravidelnosti svého počínání, až teď jsme se ale konečně dokopala k tomu začít si stejným způsobem dělat zápisky i ohledně deních aktivit.
Je známo, že toho mám spoustu na práci, ale nakonec nedělám vůbec nic, protože se mi nechce :D S tím ale musí být konec! Proto jsem si vytáhla jeden ze svých X zápisníků a rozhodla se udělat si z něho diář, kam budu smolit hodinu po hodině rozvrh na celý den s aktivitami, které prostě udělat musím. A běda mi, jestli ne :D

Konečně bych se tak mohla dostat k dodělávání svých obrázků a kreslení nějakých dalších, od toho pokračovat k pořádnému psaní a taky řádnému šití, což mi připomíná, že ještě nemám udělaný ten vtipný střih :D Ačkolvi v bytě si šití neužiju pranic, nebylo by tam totiž na čem šít xD
Ale už teď se mi do ničeho nechce xD Asi to bude tím, jak se venku rozpršelo, že mě šeredně bol ístehna a celý den se mi chce děsivě spát, protože spánku jsem si věru moc neužila :D
No jo, co by jeden neudělal pro to, aby se mohl rozloučit , byť jen na jeden den xD
foxi-hole.blog.cz
To být moje new věci ze včerejšího nákupního slídění :D
Mým osobním favoritem jsou ty desky na A2, šaty v barvě lemonu a bunny tričko s fialovými botkami ^-^

Mám ráda...

7. srpna 2010 v 16:36 | Ero Michi |  LÍBÍ SE MI
... květiny
... svíčky
... vonné tyčinky
... knihy
... barvičky
... kreslící potřeby
... látky
... doplňky
foxi-hole.blog.cz

Anime = Diskriminace , Anime = Tolerance

3. srpna 2010 v 20:16 | Ero Michi |  MYSLÍM SI
Pokud existuje nějaká věc, kterou o Japonsku téměř všichni vědí a není to fakt, že japonci jsou šikmoocí nebo naprostí workoholici, je to právě vědomost o tom, že něco jako je anime a manga je právě výtvorem jejich práce a kulturním bohatstvím...

Ne.
Skutečně nemá smysl rozepisovat se tu o vzniku, vývoji nebo druzích anime, která existují. Možná má ale smysl snažit se některým lidem vysvětlit, proč má pro japonské obyvatele takový význam a hlavně "proč" má význam pro nás.

Nemohu říci, zda se na to koukám ze stejné perspektivi jako všichni ostatní fanoušci a přívrženci, je to však můj názor a pevně věřím, že tento důvod je i důvodem pravých, nefalšovaných otaku.
Pokud jse někdy anime viděli nebo o něm alespoň četli, zřejmě jste se dozvěděli pár základních informací. A tím nemyslím, že postavy mají velké oči, ostré rysy a všebarevné účesy. Nemyslím tím ani žánr, ať už byl pro děti, pro dospělé, pro zvrhlé nebo pro masochysty.
Co mám na mysli je příběh. Příběh, který ta anime měli.
Ať už se budeme bavit o jakémkoliv anime s jakýmkoliv příběhem, povšimnete si jedné věci.
V každém příběhu je vše možné.
Jak to myslím?
Jednoduše.
Neexistuje anime, pro nějž by byl obsah jeho příběhu nereálný. Mohou to být bohové, mohou to být mluvící domácí mazlíčci, mohou to být andělé či mimozemšťani, můžou to být ale i gayové a lesbičky, incestní vztahy a vztahy mezi žáky a profesory. Je jedno, o čem to je. Důležité je, že je to přirozené. Pro to anime je to přirozené, protože to je jeho příběh.
A právě tak je to přirozené i pro ty, kteří se na to dívají.

Nechci tu tvrdit, že jsou otaku zvrhlí, perverzní, nenormální nebo úchylní, či rovnou pomatení. Nejsou a nejspíše nikdy nebyli ani nebudou.
Celé je to pouze o porozumění.
Ti, kteří se na anime dívají. Ti, kteří jeho příběhům rozumí. Ti, kteří to akceptují. Ti, kteří vás pro nic z toho neodsoudí.
To jsou otaku a to jsou praví fanoušci.

Dlouhou dobu se na tomhle světě potýkám s diskriminací, ponižováním a utlačováním mezi lidmi.
Nenávidím rasistické propagandy, nechápu vzájemné napadání se kvůli odlišným názorům, nesnáším utlačování těch, kteří jsou jiní.
Nikdy jsem však neviděla nic, co by to mohlo skutečně změnit. Až do doby, než jsem se dostala k anime.
Ačkoliv se i mezi lidmi, kteří anime akceptují, nejspíše pohybují pokrytečtí, sobečtí a zlí lidé, pokud se ocitnete v otaku komunitě, setkáte se s jednou dokonalou, skvělou a na světě tolik chybějící věcí.
S tolerancí.
Můžete být barvy jiné pleti, můžete být homosexuálně zaměření, můžete mít tajný vztah s někým, proti komu stojí zákoník a oni vás přesto neodsoudí. Nebudou se na vás dívat zrkze prsty a nejspíše si vaší "odlišnosti" ani nevšimnou.
Proč?
Protože tomu rozumí. Chápou to a přijde jim to normální. V anime to je normální. Může to být normální tedy i mezi námi.

Jak již ale zůstává pravdou, za svou loajalitu a otevřenost jsou sami utlačováni.
Myslím, že bez toho by ani nebyli takovými, jacími jsou.

Co pro mne tedy anime je?
Je to diskriminace na jedné a tolerance na druhé straně.
Rovnoprávná výměna mezi členy komunity a okolním světem, i když naprosto nepochopitelná.
 A proč s ním ráda žiji?
Protože je to první velký krok ke vzájemnému porozumění si.

Ero Michi
foxi-hole.blog.cz

Tajemství, Obrázek a ještě větší Obrázek

3. srpna 2010 v 17:53 | Ero Michi |  DENÍČEK
Právě mi ruplo něco na mé chlupaté, prstové ponožce a já se s hrůzou v očích odmítám podívat, co to bylo.

Ale to nemá s vámi nic společného, takže tu informaci příliš neřešte :D
Už dva dny, nebo jak je to vlastně dlouho, se snažím vypátrat či lípe řečeno "se donutit" vyplodit sem nějaké smysluplné zápisky. Jak vidno, nedaří se mi.
Nemám náladu popisovat nesmysly a všechno to nic, co se kolem mne děje :D stejně tak se mi nechtějí psát recenze, ačkoliv mám za sebou už další dva nebo tři filmy, o kterých bych je měla napsat. Vlastně dokonce i jedno anime tady už pekelně dlouho čeká, já jsem ale naprosto neschopná psát obsah (čtěte "absolutně líná")
To jsem ale téměř ke všemu, co je v mém dosahu.
Nechce se mi psát, nechce se mi šít a nechce se mi pořádně ani kreslit, ačkolvi je to jedna z činností, ke které jsem schopná se jakž takž dokopat. Nebo o tom alespoň svědčí další chibi náčrt ze ZDU, který vám po dokončení možná i ukážu :D Měla bych se ale konečně dokopat k té A3, která tu na mě tak bíle kouká >_>
Co se týče tajemství, právě se mi tu stahuje The Secret na doporučení Angi :D Mělo by mi to být údajně ku pomoci, když jsem si ale pouštěla kousek na megauploadu, došla jsem prozatím jen k názoru, že je to super psychologický ukecávač a vymývač mozků :D Ale kdo ví, pozitivní myšlení dělá divy a má vliv na spoustu věcí, to je známá a ověřená věc. Takže mi to možná v něčem i prospěje :D


Toho obrázku si nevšímejte, nemá se článkem nic společného. Přišel mi jen úžasně vtipný :D